Natálie Francová 8.tř
PÁTEK TŘINÁCTÉHO
Óóóóóné, zase ten pátek třináctého. Už od rána je ten den špatný. Vstávám levou nohou z postele a na každého se mi chce křičet.
V tento den se mi stane tolik nepříjemných věcí, že to snad ani nejde. Opravdu nevím, jestli tento den má nějaké magické účinky. Postě nosí smůlu. Vsadím se, že mě dnes ujede autobus, nebo možná ani nepojede.
Nemám tento den moc v oblibě, ale má také své výhody. Například je to pátek. Bude konečně víkend. A ještě lepší je, že zbývá jen jeden týden ve škole a budou Vánoce, vánoční prázdniny a Silvestr.
Tento pátek má prostě své výhody a nevýhody a navíc, pátek za to nemůže, za všechno může ta ošklivá třináctka!
Monika Komárková 8.tř
PÁTEK TŘINÁCTÉHO
Bože a je to tady. Nejhorší den na světě. Právě dnes je pátek 13. Pro mnoho lidí obyčejný den, pro některé smolný, ale pro mě ten nehorší den v životě. Už cítím, jak se mi zase stane něco strašného. ...
Jen pro vysvětlení, asi před rokem touhle dobou byl taky pátek 13., v ten jeden den jsem dostala 3 poznámky a skončila v ředitelně. Docela děs!
Jsem taky zároveň pověrčivá, takže si dneska opravdu musím dávat pozor! Například mi nesmí přeběhnout přes cestu černá kočka, nesmím rozbít zrcátko, protože to znamená smůlu.
Má to ale i svoje lepší stránky, za 11 dní jsou Vánoce! Už dnes je tady vánoční atmosféra. Kdyby tak ještě začalo sněžit. Bílí beránci zatím ale dávají jen déšť, žádný sníh.....
Opravdu nesnáším pátek třináctého
Já a matika
Bože, zase ta matematika! Počty, rýsování a počítání vzorečků, to je moje peklo. Od kdy do matematiky patří písmenka?! To asi utekla z češtiny. Začíná hodina… Učitelka vchází do dveří a my si sedáme. Dnes píšeme test na Pythagorovu větu. Absolutně ji nechápu…. Jak mám vypočítat stranu? Vzorečky se na mě dívají z papírů a šklebí se na mě, dělají ksichtíky. Pomoc! K čemu vlastně matematiku potřebuju? Jak se vypočítá 1+1 vím sama. Už aby byla jiná hodina. Najednou mě učitelka vyvolá a říká: „Moniko, pojď k tabuli vypočítat příklad.“ Začínám panikařit, vždyť tuhle látku neumím, budu za idiota…. S matikou budeme vždy NE KAMARÁDI.
Monika Komárková 8. třída
Válka s králíky
Jakub Slezák 9. třída
Je večer a já zavírám oči. Pomalu při poslechu rádia usínám. Ponořuji se do světa fantazie, iluzí a vůbec věcí, které nedávají smysl.
Zdá se mi, jak otvírán skříň v nějakém úplně cizím neznámém pokoji a vcházím dovnitř. Najednou se přede mnou otevře severoamerická planina, kterou znám z filmů o Vinetouovi. Všude kaktusy, plno suchého horkého písku. rozhlížím se okolo. Nikde nikdo. Jen v dálce, za jednou větší skálou, stoupá k nebi bílý dým. Rozhodnu se tedy, že se vydám podívat, co se tam děje. Cestou na mě zezadu něco zatroubí. Otočím se a vidím modrého favorita, kterého řídí pan učitel Lokvenc. Stáhne okénko a říká: „Ty, Kubo, já chci, abys tu chemii začal makat!“ Lehce kývnu hlavou. Pan učitel opět zatroubí a zmizí v prachu. Dostávám se na křižovatku uprostřed pouště, kde se zrovna přiřítí dostavník, který táhnou dva lední medvědi. „To je divné,“ říkám si pro sebe. A ještě divnější na tom je to, že se dostavník z ničeho nic proměnil v eskymácké iglú a z něj také jeden eskymák vylezl. Ptám se ho: „Co tady děláte, v takovémhle vedru.“ „ Jedu přece do města ke kováři nechat medvědům překovat kopyta, nechcete jet se mnou?“ Na tuto otázku jsem přikývl hlavou a nastoupil do iglú. Uvnitř měl eskymák herní konzoli a televizi, takže cesta příjemně utekla a za chvíli jsem byli ve městě. Kdo si představuje westernové město s dřevěnými domy, je na omylu. Přijeli jsme úplně normálně do Velkého Poříčí na náměstí.
Na náměstí bylo plno králíků, kteří zaplnili celou jeho plochu. „Kde to jsem?“ chci se zeptat Eskymáka, ale jen se otočím, je z něho taky králík. A z medvědů jakbysmet. V tu chvíli se z davu králíků ozve: „Je to jinak, nepatří sem!“ A už mě asi tisíc králíků bere do tlapek a pokládají mě na velké podium uprostřed náměstí. „Ať se svlékne a dokáže, že je taky králík!“ řve do mikrofonu jejich předseda. Říkám:. „Nikdy!“ V tom okamžiku mi na hlavu začne kapat vařící voda a předseda řekne: „Mám ještě v rezervě kyselinu chlorovodíkovou, ale tu až později.“ Musím tedy souhlasit. Začnu se pomalu svlékat. Z oken naší školy kouká celý učitelský sbor i se žáky. Je vidět, že se náramně baví. Když jsem u poslední části oblečení, dál už nic není, začne v dálce něco pípat: „Píp, píp...“ Ano, je to budík. Pomalu otvírám oči a leknu se plyšového zajíce, jenž je vystaven na poličce.......
Párek
žákyně 9. třídy
Pokusím se vám teď převyprávět příběh, který se opravdu stal. Slyšela jsem ho od své maminky, které ho vyprávěla moje teta.
Příhoda se stala asi před dvěma měsíci, když se moje teta rozhodla jít s Nelinkou a Nicolkou, svými dcerami, do města na nákupy........ Nicolka, mladší je poněkud živější.........
Teta se rozhodla, že jim na cestu domů z nákupů koupí každé nožičku párku, které tak milují. Zatímco Nelinka svůj párek okamžitě s hlasitým mlaskáním snědla, Nicolka se svého ani nedotkla.
„Niki, proč nejíš?“ zeptala se jí teta udiveně. „Nechávám si to na potom.“odpověděla Nicolka a tak se teta rozhodla, že to už dál nebude řešit.
Když vyšly z prodejny, rozhodly se, že se už dál opravdu nebudou zdržovat a vydají se domů. Teta s Nelinkou šly celou dobu spolu vpředu a Nicolka se táhla vzadu, což starostlivé mamince přišlo zase divné, tak se otočí a povídá: „Proč se tak táhneš, bolí tě něco?“ „Bolej mě nožičky.“ říká Nicolka a v ruce stále drží celý párek.
Teta to tedy nechala plavat a věnovala se svojí druhé dceři. Jenže v půli Kamenice se na ně začalo usmívat až podezřele moc lidí. Vždy, když procházeli kolem nich, tak se nejdřív zatvářili udiveně a potom se začali pobaveně usmívat. Tetě to připadalo zvláštní, ale nenapadlo ji se otočit a zkontrolovat Nicolku za nimi... Až po pár minutách, když se lidé nepřestávali usmívat, se otočila a uviděla Nicolku s rozjařeným úsměvem na tváři držíc si spokojeně párek mezi nohama a vykřikujíc: „Já mám bimbáska! Já mám bimbáska!“
Naplňujeme grand z peněz EU
Se žáky ve Sloném
Ve středu 9. října jsme již podruhé navštívili školu ve Sloném. Jednalo se o akci v rámci projektu o spolupráci pohraničních škol. Jde o to, že čtyříkrát pojedou naši žáci (vždy 20 z prvníhoa 20 ze druhého stupně) do Polska sportovat.
Kromě žáků naší a polské školy se do sportování zapojili také žáci z Hronova. Na nově vybudovaném hřišti jsme soutěžili, hráli přehazovanou a kopanou. Každá disciplína měla jiného vítěze. Jednou to byli žáci z Hronova, dvakrát žáci ze Sloného a jednou jsme zvítězili my.
Nejvíc mne zaujal samostatný zájem polských dětí nejen o sportování, ale především o navázání kontaktů s našimi žáky. Chlapci si sami zorganizovali soutěž v „páce“, děvčata se starala o výměny telef. čísel a mailových adres.
Myslím, že jsme si dopoledne skvěle užili!
Paní učitelka Křivohlávková